Úzkost a panická ataka – Proč máme úzkosti a jak jim můžeme rozumět?

Úzkost je pocit, který umí být velmi silný a někdy až paralyzující. Můžeme ji cítit ve chvílích nejistoty, při změnách, v očekávání důležitých situací. Mnohdy ale přichází i „z ničeho nic“ – z hlubších vrstev, které si sami neumíme hned vysvětlit. Možná se v takové chvíli ptáme: „Proč se to děje? Co se mnou není v pořádku?“ Ale co když nám úzkost ve skutečnosti přichází něco sdělit?

Úzkost není chyba. Je to signál.

Z hlediska těla i psychiky je úzkost přirozená reakce. Jejím úkolem není nás trápit, ale upozornit nás, že se něco děje – často něco, co je hlubší, než jen aktuální událost.

Úzkost se může objevit, když:
- jsme přetížení nebo ztrácíme vnitřní rovnováhu,
- ztrácíme sebe sama.
- zažíváme ztrátu kontroly nebo jistot,
- jsme konfrontováni s částí sebe, kterou nechceme vidět.

Když nezapadáme do vlastní představy o sobě

Úzkost často přichází ve chvílích, kdy se nám nedaří být takoví, jací si myslíme, že bychom měli být. Může nás zúzkostňovat představa, že jsme:

• příliš zranitelní
• málo výkonní
• nejsme dost dobří
• nedostatečně silní
• moc citliví

Příklad: pokud věřím, že bych měl být vždy odvážný, může mě hluboce zneklidnit okamžik, kdy ucítím strach. Ne proto, že by šlo o reálné ohrožení – ale protože se rozcházím s obrazem sebe sama.

Úzkost je v tomto smyslu konfrontací s realitou o sobě. A pokud ji přijmu, pokud začnu být ochoten vidět i ty části sebe, které jsem dosud potlačoval, mohu se paradoxně začít zklidňovat.

Strach být sám sebou

Jedna z hlubších příčin úzkosti může být i strach z toho být opravdu sám sebou – ze strachu, že bych nebyl přijatý. Že kdyby mě druzí viděli takového, jaký skutečně jsem, odmítli by mě. A tak se přizpůsobujeme, hrajeme role, držíme se představ o tom, „kdo bychom měli být“ a naplňujeme očekávání druhých.

Jenže vnitřní tlak z toho, že nežiju v souladu se sebou, se časem nahromadí – a tělo i psychika ho začnou vyjadřovat právě skrze úzkost.

Úzkost jako ztráta kontroly

Úzkost často vzniká v situacích, které nemáme pod kontrolou – ať už se týkají budoucnosti, vztahů nebo vlastních emocí. Jsme zvyklí mít věci pod dohledem, plánovat, zvládat. Když to nejde, přichází nejistota, chaos, napětí – a tělo reaguje.

Úzkost nás může v těchto chvílích zastavit. Říct nám: „Zpomal. Není mi v tom dobře, je potřeba něco změnit.“

Úzkost není strach. Je hlubší a mnohovrstevnatá.

Na rozdíl od konkrétního strachu (např. z pavouků nebo zkoušky), úzkost má často více vrstev a nejasné kořeny. Může být:

- existenciální (týká se smyslu, identity, budoucnosti),
- vztahová (spojená s přijetím, opuštěním, očekáváním),
- vývojová (navazuje na rané zkušenosti a vzorce),
- tělesná (napětí, vnitřní neklid).

Každý člověk prožívá a rozumí své úzkosti jinak. Právě v tom je naše jedinečnost a také klíč k pochopení. Co s tím? Nechtít úzkost „vymazat“, ale porozumět jí. Možná není cílem úzkost odstranit, ale naučit se ji vnímat, naslouchat jí a hledat, co nám říká. Když rozvíjíme schopnost být s úzkostí – bez soudu, s laskavostí – posilujeme tím vlastní vnitřní stabilitu.

Úzkost pak může přestat být nepřítelem. A stát se kompasem, který nás vede blíž k sobě.

„Když se přestanu bát toho, co ve mně je, přestane mě to ohrožovat.“