Otázky z terapeutovny - Jsem normální?

„A myslíte si, že jsem normální?“

Ptají se často klienti na našich společných setkáních. A já slyším jejich potřebu, ujistit se, že jsou v pořádku. Vím, že to není o hodnocení jejich normality, o tom abych je diagnostikovala, nebo nálepkovala. Ne. Je to o emocích jako jsou obavy, strach, možná zmatení, nejistota a někdy i bezmoc. A o potřebách jako je: přijetí, lidskost, sdílení bolesti a trápení a o tom, jestli to, co prožívám, dává ještě smysl. Jestli v tom nejsem sám.

Za touto výše zmíněnou otázkou bývají často skryté úplně jiné otazníky. 

Toto jsou obavy, se kterými se často setkávám: 

•  „Je moje bolest oprávněná?“
• „Neztrácím se sám v sobě?“
• “Dává to, co říkám smysl?”
•  „Mohu se cítit tak, jak se cítím?“
• „Jsem člověk, kterého by mohl někdo milovat?“
•  „Dá se mi pomoct?“
• “Nejsem rozbitý?”
• “Budete mě hodnotit?”
• “Mám nějakou naději?”

Každý z nás potřebuje být viděn, přijat, slyšen. A zvlášť v situacích kdy se ocitáme na křižovatkách, ve zmatku a v bolesti, když se život nevyvíjí tak, jak jsme si přáli nebo představovali.

A právě proto, bych vám chtěla říci: 

• Je v pořádku být zmatený a nerozumět tomu, co se děje anebo nerozumět sám sobě. 
• Je v pořádku, že nevíte co dělat dál a také že v určitou chvíli, ještě nemáte sílu jít dál.
• Je v pořádku necítit se dobře. Stejně tak je OK nebýt „v pohodě“.
• Je normální být přetížený, unavený, smutný, rozzlobený, vyčerpaný, prázdný, znuděný, nebo frustrovaný.

Naše emoce, i když jsou někdy nepříjemné, nebo matoucí, nejsou špatně. Jsou funkční a zdravé. Předávají nám nějakou informaci. Něco nám říkají o nás, o našem vztahu ke světu, k druhým, k sobě samým. Je to jako, když se vám rozsvítí kontrolka v autě, aby vás upozornila, že se něco děje a že je potřeba to řešit. To, že něco cítíš, znamená, že jsi živý. 

Na křižovatce nejsi sám

Každému z nás se někdy stane, že najednou nevíme, kudy kam. Ztratíme směr, smysl, ale nejsme v tom samy. Na světě je mnoho lidí, kteří právě teď stojí na své křižovatce. Není to slabost. Není to selhání. Je to součást cesty.

Co je na tom dobré? Když stará cesta končí a dál nepokračuje, máte možnost hledat novou. Krize v sobě mají potenciál přinést nové a dobré věci. 

Přidávám ještě citát od Irvina D. Yaloma -

„Lidé nejsou zkažení nebo vadní. Jsou jen často nepochopení.“