Otázky z terapeutovny - Strach být sám sebou

Obava ze ztráty vztahu a odmítnutí

Někteří lidé se bojí, že když se projeví takoví, jací skutečně jsou, ten druhý je nepřijme. Že když ukážou svou zranitelnost, bolest, nejistotu, nebo i vztek a druhý se odtáhne, odmítne je, nebo je přestane mít rád.
Někdy může jít o strach hluboce zakořeněný v raných vztazích – kdy bylo bezpečnější se přizpůsobit než být opravdový. Kdy láska byla podmíněná určitým chováním, výkonem, nebo potlačením části sebe sama. Opravdovost nebyla vítána.

Být sám sebou je pak spojené s obrovským rizikem a ohrožením základní potřeb – sebehodnoty a bezpečí ve vztazích. „Co když se projevím tak, jak to cítím a ty mě opustíš?“

Strach z reakce druhého – ze zlehčování, výsměchu nebo bagatelizování emocí

Ukázat se autenticky znamená ukázat svůj vnitřní svět – emoce, potřeby, zranění.
A pokud jsme dřív zažili, že byl tenhle svět zpochybňován („to přeháníš“, „nemáš proč být smutná“, „vždyť se nic nestalo“ “to bude dobrý”), vzniká hluboká nejistota: „Mohu vůbec důvěřovat tomu, co cítím?“

Člověk se pak neptá jen: „Smím tohle říct?“, ale i: „Smím se takhle cítit?“ “Mohu si to dovolit projevit?“ 

Náš vnitřní svět potom může být zpochybněný.

Obava z konfliktu a narušení harmonie

Být sám sebou přináší i téma hranice. Znamená to říct někdy „ne“, vymezit se, říct svůj názor, nesouhlasit.
A právě to může být děsivé – protože v mnoha vztazích jsme naučení, že klid a harmonie mají vyšší hodnotu než pravdivost. A pokud sdělíme, co si opravdu myslíme, mohli bychom vztah ztratit.

Zvlášť pokud jsme citliví na konfliktní situace, může být těžké říct něco, co by druhého mohlo rozrušit, zklamat nebo znejistit. Pokud se avšak budeme stále přizpůsobovat, ztratíme sami sebe.

Pocity viny za vlastní emoce

Ve vnitřních světech některých z nás existuje přesvědčení, že cítit „negativní“ emoce je špatné.
Že být naštvaná, zklamaná, unavená, smutná, frustrovaná apod. – znamená být špatný, zlý, rozbitý, nebo nehodný lásky.
A tak se lidé trestají vinou za to, co je naprosto přirozené.

Emoce jsou funkční a zdravé. Nejsou chyba. Jsou odpovědí těla a psyché na situaci, vztahy, a život, který žijeme.
Je důležité učit se je vnímat, přijímat a rozumět jim jako zprávě od nás pro nás. Zprávě, díky které můžeme víc poznat samy sebe a zjistit co nám chybí, co potřebujeme.

A jaké to je, když si opravdu dovolíme prožívat svoje emoce?

🧡 Jedna z mých klientek popisovala, jaký prožila pocit úlevy a svobody, když si poprvé dovolila cítit vztek vůči svému otci. Radovala se, že si to konečně dovolila a bez pocitů viny. 

Strach říct „ne“, zklamat a nebýt dokonalý

Často se bojíme, že když se vymezíme, někomu něco odmítneme, nebo prostě jen řekneme pravdu o sobě, už nebudeme „dost dobří“.
Ztratíme obraz hodné, milé, silné, zvládající. Zklameme očekávání druhého.
A někde uvnitř se může ozývat obava: „Co když mě máš rád jen tehdy, když naplňuju tvoje očekávání?“

Potřeba být přijímaný, oblíbený, bezpečný – může způsobit, že potlačíme naše skutečné já.
Ale autenticita neznamená být konfliktní. Znamená být pravdivý – i s jemností, i s ohledem na ostatní, ale ne na úkor sebe. Otevřenost a pravdivost neznamená hrubost. Můžeme být otevření, ale ohleduplní.

„Když člověk přijme sebe sama takového, jaký je, začíná se měnit.“
— Carl Rogers

„Být sám sebou v prostředí, které tě chce mít jiným, je velká statečnost.“
— E. E. Cummings

„Nejsi na světě proto, abys naplnil očekávání druhých. A ani oni tu nejsou, aby naplnili ta tvá.“
— Fritz Perls 

„Když se vzdáme toho, kým si myslíme, že bychom měli být, můžeme konečně být tím, kým jsme.“
— Joseph Campbell

„Ticho, které následuje po autentickém projevu, je klid, který vzniká, když už nic nepotřebujeme předstírat.“
— Ruth Bebermeyer